Svatý Vojtěch

Ambiciózní neúspěšný biskup s mučednickou korunou‍

Syn knížete Slavníka, který byl odmala předurčen k církevní kariéře, patří k poněkud tajemným a pro české dějiny možná i rozporuplným světcům. Už jen Vojtěchova rodina je dodnes předmětem složitých sporů historiků nejstarších dějin. Jedni v ní vidí pozůstatek jakési konkurence rodu Přemyslovců, kteří v té době teprve postupně ovládali českou kotlinu a pomalu se vypořádávali s ostatními knížaty, či dokonce ostatními kmeny. Slavníkovci měli podle této představy být posledním mocným rodem, který samovládě Přemyslovců vzdoroval. V době vrcholného rozkvětu, ale také nevyhnutelně se blížícího sporu, prosadili ještě jednoho svého příbuzného na biskupský stolec, nechali razit své vlastní stříbrné mince a následně se stali nevyhnutelnou obětí hry kdo s koho.

Kritici této teorie, kterých v poslední době spíše přibylo, namítají, že je jen málo představitelné, že by Vojtěchova rodina zůstala na svém místě, napůl nezávislá na přemyslovské moci, i v době, kdy už bojovníci Boleslava I. a jeho syna rozšířili moc svých pánů někam za Krakov. Opatrnější historici nabízejí tedy příběh rodiny přemyslovských družiníků, možná osobních přátel vládců, třebas i vedlejší větve nebo rodu sňatkem s Přemyslovci spřízněného.

Přesto se ale Vojtěchovi z rodiny, která stála v mocenské hierarchii jasně pod Boleslavem I., dostalo výjimečného vzdělání, je prvním Čechem, o němž je známo, že vycestoval za studiem do zahraničí – do církevní školy v Magdeburgu, která v té době patřila ke špičkovým evropským intelektuálním centrům. Vojtěch zde od místního biskupa získal i své druhé – v zahraničí známější – jméno Adalbert.

Po návratu domů byl Vojtěch pro své vzdělání jasným kandidátem na druhého správce jen nedávno vytvořené pražské diecéze. Jako biskup byl Vojtěch ovšem nepříliš úspěšný. Snad za to mohla jeho osobní horlivost, snad méně chápavá povaha, snad – v souladu s legendami – až nekřesťanská neotesanost a zatvrzelost české společnosti. Jisté je, že Vojtěchovy ambice zřejmě nebyly malé, a to mohlo vést k mnoha konfliktům. Vojtěch je řešil tím, že ve chvíli největší zoufalosti opouštěl svou diecézi. V duchu legend zcela přirozeně unikal za křesťanštějším životem v římských klášterech, z pohledu dobového kanonického práva ovšem zcela nepatřičně opouštěl svěřené ovečky, o něž měl pečovat i za cenu vlastního nepohodlí nebo ohrožení na životě.

Napoprvé ještě údajně Vojtěcha přimělo k návratu poselstvo z Čech. Biskup dostal, oč žádal – potvrzení kanonických práv jeho úřadu, patřičně odevzdávané desátky, a dokonce snad i první mužský klášter v Čechách na Břevnově, který mohl upokojit jeho zájem o zbožnější život. I pak ale nastávaly spory, které vedly k tomu, že Vojtěch zemi opustil znovu, tentokrát definitivně. Legendisté, kteří nejstarší příběhy jeho života zaznamenali, ovšem zcela zřetelně stáli na opačné straně sporu proti Čechům a Přemyslovcům. Ve stejné době ale také došlo k dramatickému zločinu na Vojtěchově rodině, kterou nechal vyvraždit na Libici buď sám kníže Boleslav II., nebo – podle některých jeho obhájců – jeho nekontrolovatelní družiníci, kteří mohli využít Boleslavovy nemoci, aby si nakořistili na bohatém hradě.

Vojtěcha čekal osud exulanta. Už předtím ale prý zvládl procestovat bezmála celou tehdejší křesťanskou Evropu, aby nakonec nový smysl života našel jako misionář mezi pohany. Ani tam ovšem z dnešního pohledu příliš neuspěl a nakonec se stal nešťastnou obětí své snahy obrátit na víru Prusy, kteří jej 23. dubna 997 zavraždili.

Z pohledu dobového křesťanství ale získal vyhnaný pražský biskup nejvyšší odměnu – mučednickou korunu šiřitele víry. Z Vojtěcha se stal velmi rychle evropský hrdina, k jehož památce budovaly tehdejší říše Otonů, polských Piastovců a maďarských Arpádovců nové svatostánky a byla založena dvě nová arcibiskupství. Praha z celého dění vyšla jaksi naprázdno. Snad i proto se kníže Břetislav I. o necelé čtyři desítky let později pokusil tento stav věci napravit a Vojtěchovy ostatky odvezl do Čech jako nejcennější kořist. Arcibiskupství v Praze se mu sice založit nepodařilo, ale obnovit Vojtěchův kult v zemi jeho původu ano. Tak si Vojtěcha připomínáme jako zemského patrona přes tisíc let i dnes.

‍